POVRCHOVÉ ÚPRAVY DŘEVĚNÝCH PODLAH

 

 

Lakování, voskování i olejování jsou v dnešní době už klasickým způsobem povrchové úpravy dřevěných podlahovin. Nové trendy přicházejí s mechanickými i chemickými zásahy, které dodávají podlaze originální vzhled, někdy i strukturu.  Zde vysvětlíme jednotlivé technologické postupy moderních povrchových úprav

 

MECHANICKÉ POVRCHOVÉ ÚPRAVY:

  • kartáčování
  • hoblování,
  • fáze obvodová – přiznaná spára – V - drážka
  • umělé poškození (za účelem dosažení starobylého vzhledu podlahy)

Kartáčování

 

Jedním z nejpoužívanějších typů mechanické úpravy je drásání (kartáčování). Jde o speciální úpravu, která se poslední dobou dostává do obliby. Jejím smyslem je zvýraznění kresby dřeva, povrch získá na plastičnosti reliéfu a vynikne jeho přirozená rustikální struktura.

Základním principem kartáčování je vydrásání měkkého přírůstku dřeva z povrchu. Pro tento účel se používá ocelový kartáč v kombinaci s nylonovým se zataveným brusným zrnem.

Tento typ povrchové úpravy je tak zajímavý, že několik výrobců dřevoobráběcích strojů nabízí speciální stroje určené k drásání (kartáčování).

K drásání jsou nejvhodnější dřeviny s rozmanitou kresbou a především dřeviny kruhovitě pórovité, jako jsou dub a jasan. Jako závěrečná povrchová úprava se pro kartáčované dřevo používají různé typy olejů, popřípadě laků.

Hoblování

Lze je provádět ručně nebo strojně. Hoblováním se mechanicky odstraňuje část nášlapné vrstvy z podlahoviny. Hoblovat se dá povrch či hrany spoje, čímž se napodobují opotřebení a vady způsobené dlouhodobým užíváním. Ruční opracování parket vtiskne podlaze plastičnost, a dává tím ještě více vyniknout přirozenosti surového dřeva. Většinou se používá na dubových selských prknech (celoplošný vzor).

Fáze

Je oblíbeným módním doplňkem současných interiérů. Principem mikrofáze je zvýraznění spojů mezi jednotlivými podlahovými deskami, což jednoznačně přispívá k vysoce atraktivnímu vzhledu celé podlahy. Většinou se používá na podélném spoji na selských prknech. Nezanedbatelnou výhodou je optický efekt přiznaných spár, které mohou v nevhodných klimatických podmínkách vznikat a u podlahovin bez mikrofáze jsou vnímány jako defekt. Pro výrobce má výhodu v podobě jednoduššího frézování spoje (výškové přesahy).

Umělé poškození – postaršování

Mezi tuto speciální úpravu patří otlaky, škrábance, umělé otvory po červotoči, řezy po pile, dlabáním dlátem, vlisování různých tvarů a podobně. Při uplatnění tohoto způsobu úpravy podlahovin je důležité, aby plocha působila vizuálně celistvým, logickým a pokud možno co nejméně kýčovitým dojmem. Pokud je umělé postaršování prováděno ručně, jsou kladeny velké nároky na komplexní zaškolení, které zahrnuje dokonalou znalost materiálu, rukodělnou zručnost a vysokou úroveň estetického cítění personálu. Pro strojní postaršování se používá  zařízení, v němž jsou podlahové prvky vystavovány nárazům kovových předmětů. Nevýhodou této metody je, že může dojít i k poškození obvodového spoje dílce.

 

CHEMICKÉ POVRCHOVÉ ÚPRAVY:

  • moření,
  • čpavkování,
  • bělení (peroxid)

 

Moření

Mořením rozumíme změnu základního barevného tónu dřeva, zvýraznění, sjednocení nebo změnu textury a odstranění nežádoucích lokálních zbarvení.

Změnou základního barevného tónu získává dřevo nový barevný tón, někdy pro danou dřevinu až netypický, nebo se mořením sleduje barevné sjednocení povrchu s ponecháním původního barevného tónu, případně jen s malým odklonem od něj. Se změnou barevnosti zůstává struktura zachovaná a zvýrazněná. Základní barevný tón dřeva se upravuje nebo zcela mění dvěma nejvíce používanými metodami – mořením a bělením.

Princip moření spočívá v chemické nebo fyzikálně chemické úpravě barevného tónu dřeviny aplikací suspenze vysoce dispergovaných pigmentů v rozpouštědle, díky níž se barvivo uloží do vláknitě pórovité struktury povrchu dřeva. Barevná změna povrchu je syntézou barvy mořidla, barvy upravovaného materiálu a jeho struktury. Nejčastěji používanými typy mořidel jsou mořidla lihová, mořidla na vodní bázi a s organickými rozpouštědly. Mořidlo se nanáší natíráním, máčením, stříkáním, válcováním a poléváním. U dřevin, které běžným způsobům moření odolávají, se osvědčilo použití dvoukomponentních mořidel. V prvním kroku se aplikuje předmořidlo, např. s obsahem tříslovin atp., a ve druhém mořidlo (soli těžkých kovů, amoniak). Intenzita zbarvení je výsledkem chemické reakce obou složek 2K mořidla.


Čpavkování

Speciální úprava pro dubové dřevo. Základním principem je chemická reakce mezi tříslovinami v dubu a čpavkem. Tím dub získá originální tmavé zabarvení.

Odstín záleží na množství tříslovin ve dřevě a době vystavení účinkům čpavku. Pro tuto úpravu se používá čpavek v plynné i kapalné formě. Z důvodu ekologických a hygienických norem se pro čpavkování využívají speciální komory. Vždy se čpavkuje polotovar ve formě nášlapné vrstvy či parkety.

 

Bělení

Bělením se povrch dřeva zesvětluje. Účelem je zvýraznění světlého odstínu (javor, jasan, buk, dub), odstranění nežádoucích lokálních barevných změn, barevné sjednocení, dosažení výrazného barevného kontrastu (při kombinaci bělených a nebělených dílců).

Na bělení se používá roztok peroxidu vodíku 30–35 % a hydrogenuhličitanu amonného v poměru 10 : 0,5–10 : 1. Roztok se nanáší na plochu pomocí houby v rovnoměrné vrstvě a takto ošetřené dílce se vkládají do vozíku. Aplikace musí být prováděna v dobře větraných prostorech a pracovníci musí užívat ochranné pomůcky (rukavice, obličejový štít, kombinéza…). Při aplikaci se směs nesmí dostat do styku s žádným kovovým materiálem. Barevné změny jsou výsledkem destrukce a vyplavení látek způsobujících zbarvení dřeva; při fyzikálně chemických procesech ukládání jemně dispergovaných pigmentovaných částic do dřevních vláken způsobí změnu barvy bez podstatného zakrytí struktury dřeva.

 

Lak, olej, vosk

Nejen lakování, ale i použití oleje a vosku je dnes již tradiční povrchová úprava dřevěných podlahovin. 

 

LAK

 

Nároky na odolnost a kvalitu lakového filmu jsou v případě použití na podlahovinu velmi vysoké. Vývoj během několika let přinesl v tomto odvětví mnoho novinek jak v použití materiálů, tak i způsobů nanášení a vytvrzování.

Většina výrobců vícevrstvých, ale i masivních podlahovin dodává své výrobky již povrchově upravené. V dnešní době se preferuje skupina laků vytvrzovaných ultrafialovým zářením, které splňují vysoké nároky na kvalitu lakového filmu. Jedná se o nátěrové hmoty na bázi syntetických pryskyřic schopných radikálové polymerace. Princip vytvrzování spočívá v tom, že je výrobcem k nátěrové hmotě přimíchán fotosenzibilní iniciátor, který se po ozáření UV paprsky v oblasti vlnových délek λ = 320 až 380 nm rozpadá na radikály. Jejich působením dojde k aktivaci dvojných vazeb monomerů za vzniku dalších radikálů, které způsobí polymeraci celého systému. Použití ve výrobě je jednoduché – bez UV záření má lak neomezený otevřený čas a k jeho vytvrzení dochází prakticky okamžitě v tunelové vytvrzovací komoře vybavené zdrojem UV záření. V praxi se jako zdroj UV záření používají nízkotlaké (předpolymerizace při vytvrzování nátěrových hmot a tmelů s obsahem parafínu) a vysokotlaké rtuťové zářiče. Teplota vysokotlakého zářiče na povrchu se pohybuje od 400 do 700 °C, takže při provozu musejí být chlazeny vzduchem nebo vodou. Z téhož důvodu jsou provozní zařízení vybavena účinnou klimatizací.

UV laky se nanáší ve více vrstvách (5–6) s různým typem materiálu. Nanášení se provádí navalováním válcovou nanášečkou s gumovým válcem.

Na pevné spojení lakového filmu se dřevem se používá tzv. primer (1. vrstva – základ). Ten může být na vodní bázi, což umožňuje kvalitní propojení s póry ve dřevě. Dalším typem laku je siler, což je odolný a tvrdý lak. Ten se většinou nanáší ve třech vrstvách. Pro finální povrchovou úpravu se používá odolný a pružný lak, který zabezpečuje stejnoměrný lesk a strukturu povrchu.

Další typy dvousložkových nebo na vzduchu schnoucích laků, jako syntetické alkydové, epoxidové, epoxyesterové, polyesterové, polyuretanové, vodou ředitelné disperzní (akrylátové) a emulzní, jsou určeny pro nanášení na položenou podlahovinu.

 

OLEJ

 

Dřevo má od přírody jedinečné vlastnosti, které z něj dělají skvělý materiál pro použití v interiéru. Způsobem, jak mu zachovat jeho přirozenou krásu, je použít jako povrchovou úpravu přírodní olej. Oleje v zásadě dělíme na dva druhy, a to UV a oxidační (přírodní). Každý z nich má své klady i zápory. Zásadní rozdíl je ve vzhledu a údržbě. Je čistě na zákazníkovi, který typ mu vyhovuje.

Velkou předností přírodních olejů je zachování struktury dřeva na povrchu. Defacto se olej pouze napouští do otevřených pórů dřeva. Použitím přírodního oleje se zachová přirozená kresba dřeva a zvyšuje se tím atraktivita celé podlahy. Jedinou nevýhodou přírodních olejů je odlišná údržba, které se lidé zbytečně obávají. Dodržení správné péče o olejovanou podlahovinu se vrátí v podobě úspory na celkovou renovaci, která je v případě přírodních olejů jednoduchá.

V současné době jsou také velmi populární pigmentované oleje, s jejichž pomocí lze snadno dosáhnout změny odstínu podlahy. U těchto olejů jsme opatrní s tmavými odstíny při aplikaci na dubové dřevo, neboť při mechanickém poškození (oděrky atd.) prosvítá do tmavého povrchu světlé dřevo. Takže pokud pigmentovat pomocí olejů, volíme raději světlejší odstíny.

 

VOSK


Ve srovnání s olejem obsahuje větší podíl sušiny. K výrobě vosků se většinou používá směs rostlinných a živočišných vosků s různým obsahem rozpouštědla v závislosti na způsobu nanášení. Jejich aplikace se provádí za horka nebo za studena podle typu vosku. Po nanesení vosku na povrch dřeva se rozpouštědlo odpaří, vznikne tenký ochranný film, který lze dále leštit. Barva a struktura dřeva vynikne, docílí se přirozeného, na dotek příjemného přírodního povrchu.


DomůDomů

Košík  

(prázdný)